Školní výlet 5.třídy (6.6.2012 – 7.6.2012)

Ve středu 6.června jsme se my, cestovatelé z páté třídy, v plném počtu setkali na vlakovém nádraží Blansko. Po velice chladné noci nás přivítalo pěkné ráno, a proto jsme se plni očekávání těšili na nová dobrodružství. Měli jsme namířeno do rekreačního střediska Prudká s několika hřišti a bazeném, na který se někteří obzvlášť těšili. Bohužel, počasí předcházejících dnů nestačilo prohřát vodu, takže jsme jeho kvalit ani nevyzkoušeli. To některé z nás trochu mrzelo, ale vše napravila výborná večeře a velice příjemná obsluha, která dokonce neváhala a podarovala i ty z nás, kteří si přišli dvakrát. Bydleli jsme v dřevěných chatičkách, které se sebou úzce sousedily, takže komunikace byla snadná. První den jsme měli docela náročný, úmorný a nekonečný výšlap obtěžkáni batohy, slunce nám pálilo do obličeje, vypotili jsme litry vody, ale přesto všechno jsme to zvládli. Dokonce jsme se stávali potravou místních klíšťat, o které se vždy brilantně dokázal postarat jen jeden z nás. Všichni, musím podotknout, opravdu prokázali, že vydrží útrapy cestování, počasí i dotěrného hmyzu či učitelky.

Pro cestovatele z Rozstání ovšem nebylo žádné překvápko, co na nás čekalo první den. Na Pernštejně sdělovali předem kudy jít, kde jsou popsané zdi písmem z 15.století a kde je černá stopa po dělové kouli. Ovšem všichni plně vychutnávali chládek ve stínu  hradních stěn a místností. I na některé průvodkyně byla krása se dívat, jak mi dosvědčí zejména cestovatelé mužského pohlaví.:-)

Druhý den jsme po snídani opět vyrazili vstříc novým dobrodružstvím, avšak zásoba sil docházela a provázely nás obavy z dalšího výšlapu. Vše dopadlo nad naše očekávání, zastávka 200 metrů od kempu a dlouhý obávaný pochod s batohy se neuskutečnil. Z Prudké jsme dorazili do Tišnova, kde jsme navštívili ženský cisterciácký klášter Porta coeli založený roku 1233. Uvnitř mezi kryptami jsme se všichni chovali velice uctivě a tiše, což jsme do té doby nezvládli ještě nikde, snad kromě hvizdu píšťalky, která nás také zklidnila, upřesněno – většinu zklidnila, neboť někteří si stále nemohli zvyknout, že hvizd je smluvené znamení o zmlknutí. Velice nás překvapilo, že v klášteře žije ještě 5 jeptišek, které vůbec nevycházejí za zdi kláštera. Toužebně jsme je chtěli spatřit, ale nepodařilo se nám to. Ovšem zato jsme si přidali nové slovo do našich slovníčků, a to portál či diamantová klenba a viděli různé druhy mramorů. V Podhoráckém muzeu, které je v areálu kláštera, jsme mohli spatřit zkamenělé plavuně, přesličky a kapradiny z období prvohor, ale mám neblahý pocit, že až na dva z nás měli všichni sbírku tak rychle prohlédnutou, jako by ji již dávno znali. I kolekce minerálů a hornin či krojů z míst při hranicích s Polskem dle mého názoru nezaujala. Život v africké zemi Ghaně si doufám prohlédl každý, neboť část vyhrazená pro ni nebyla rozlehlá a typické bubínky nebo ručně vyráběné dečky byly plné moderních vzorů. To, co bylo ovšem „v kurzu“ stoprocentně, byly prstýnky měnící barvu dle nálady a pocitů, nebo přesněji řečeno, teploty kůže.

Domů jsme se nechali vézt vlaky, setrvačně a oddaně jsme přestupovali z vlaku do vlaku a autobusu plni odhodlání, že v pátek do školy nepůjdeme, neboť nemáme již více sil. A přece jsme přišli! :-)

                                                     Mgr. Ivana Hallová